Listopad 2007

5.kapitola - Víra a hřích

25. listopadu 2007 v 15:56 | Nephele-Hui
Název: Víra a hřích
Pokračování: ANO
Postavy: Draco Malfoy, Ginny Weasleyová
Shrnutí: Odolávání Dracu Malfoyovi by mělo být olympijskou disciplínou...

Když Draco nenáviděl...

9. listopadu 2007 v 22:30 Slash
Krátká jednorázovka o pocitech blonďatého aristokrata....
Název: Když Draco nenáviděl...
Pokračování: Ne
Autor: Neph (dříve Rohy)
Postavy: Draco Malfoy, Harry Potter
Varování: 12+, slash, ironie, realita (co by se jiného ode mě dalo čekat, že?)
Shrnutí: Draco a jeho nenávist aneb několikero důvodu, proč ho nenávidím...

10.kapitola - Světlo

3. listopadu 2007 v 20:16 32 let v životě Harryho Pottera
A po půl roce konečně nová kapitola!! :)

Barák

3. listopadu 2007 v 16:31 | Nephele-Hui
Cihlový barák vypadal z dálky lépe, než z blízka. Všude oprýskaná zídka, střecha se pomalu hroutila a kolem se ozývalo pištění potkanů a dalších potvor z kanálu. Proč zrovna tady? Proč jeho milovaný musel být zrovna tady? Prach tu štípal nepříjemně do očí, mlha se tu držela snad i při bezmračných dnech a ze třetího patra se líně valil kouř.
Prostě nemocnice.
Hodinky ukazovaly čtvrt na tři - slíbili, že ho přivedou někdy kolem čtvrt na tři. Nevypadalo to však, že by ho někdo viděl a přivedl ho. Ach, přivedl, copak už ho ani nepozná? Copak nemůžou ty doktoři zařídit, aby si vzpomněl… vyléčil se… nemusel žít v téhle nemocnici a on ho chodil několikrát měsíčně navštěvovat… Proč nemohlo být všechno zase fajn?
Staré dveře se najednou otevřely a v nich stála mohutná ženská s přísným výrazem, táhnoucí za sebou hubeného blonďatého mladíka, vypadající vystrašeněji, než kdy dřív.
Černovlasý zastrčil studené ruce do kapes a přešel k němu.
"Ahoj," pozdravil a pokynul ženě, že je vše v pořádku.
Nejistý pohled od blonďatého. "Kdo jsi?"
Černovlasý ho objal. "Harry."
Blonďatý se k němu přitiskl a tiše zopakoval: "Harry."

Silvestrovská oslava

3. listopadu 2007 v 16:30 | Nephele-Hui
Bylo už sice pár dní po Vánocích, ale Bradavický hrad ještě neshodil všechny světýlka, lampionky, vánoční ozdoby nebo umělé zasněžování na pozemcích a velikánském stromku ve Velké síni. Když Harry a Hermiona přišli s nápadem na uspořádání silvestrovské oslavy, všichni si mysleli, že jsou blázni. Ron se dokonce zeptal: "A co je to ten Silvestr?" A to se na oplátku smáli Harry s Hermionou. Nakonec jim oslavu profesorský sbor povolil, a oni mohli začít s ozdobou celého hradu, přípravou večírku; nakoupení prskavek, dělobuch, co jim přivezli Fred a Georgie z jejich obchodu a potají i alkohol. Samozřejmě se vyskytlo pár komplikací, jako jedna, kdy Harry i Malfoy, který dostal pomoc s přípravou za trest, stáli pod jmelím. Kdyby jste viděli jejich výrazy, když zjistili, že se mají políbit!
*><*

Tma už dávno halila Bradavické pozemky. Skupinka starších žáku ale stále stála na nádvoří a pozorovala hvězdy na nebi.
"Pět… čtyři…tři…dva…jedna!" odpočítávali, načež se kolem patníků rozprskly stovky rachejtlí, do výšky vylítlo stovky ohňostrojů a jedna jediná napsala na nebesa Šťastný nový rok. Přátele se objímali a přáli si zdraví a štěstí navzájem. Ale dva mladí muži, tam s nimi nestáli. Ne. Kdo by do nich řekl, ještě dnes ráno, že budou sedět schoulení vedle sebe, objímaje a líbaje se, dávaje se nové předsevzetí… začít věřit, že láska si nevybírá.

Droga

3. listopadu 2007 v 16:30 | Nephele-Hui
Život… je krutý.
Lidé… jsou krutí.
A semnou se lidé ani život nemazlí.
Co bych přece pořád chtěl, proč si pořád stěžuju? Vždyť nosím hrdé jméno, mám odjakživa mít jistou hrdost… nemám. Možná tím naštvu otce, ale něčím se pomohu - získám svou lásku. Co to kecám? Byla to jen špatná chvilka a malý neprostorný kumbál. A prostě jsme se tam museli potkat. Já a Potter. Já a ten, kterého nesnáším. Já a Chlapec-který-přežil. Já a má…hm… mé poblouznění. To ty feromony. Jak jsme stály tak těsně u sebe, jak měl propocené tričko z famfrpálového zápasu…
Ale začal jsem kvůli němu. Kvůli němu jsem nedokázal na večírku v Malfoy Manor odmítnou tu modrou pilulku, která mi nejdřív moc nezachutnala, ale po dalších pěti kouscích už chutnala jako sladký karamel. Konečně jsem mohl pocítit, jak chutná skvělý pocit, jaké to je nežít jen v černobílém světě. Život dostal barvu, já dostal nový nádech. Nebyla bolest, nebyl Voldemort a jeho zpropadený úkol odkrouhnout Brumbála. Byl jsem jen já.
Droga bylo přesně to, co jsem potřeboval. Byla to koruna, po jejíž nasazení bylo i kralování jednodušší.
A pak přišlo něco horšího. Přišla zář svíčky a jehla. Na mých rukách se tvořilo více a více dírek do těla, jak jsem se snažit uchovat svůj svět při účinku drogy. V mém životě už nebylo skoro nic. Droga, bolest a ta rozplývavá skříň v komnatě nejvyšší potřeby.
A pak byl konec. Konec snění, konec iluzí… můj konec. Chtěl jsem… skoro jsem… málem jsem to udělal. Nevím, co mě dohnalo až tam. Ale… byl konec.
Teď mohu říct, mohu vstát a celé vaší gardě říct, že jsem všechno dělal pod účinkem drogy. Že všechny zločiny, kterých jsem se dopustil, byly ovlivněné možná z mála procent pilulkou známou jako LSD, nebo vpichy do žil, ale nejvíce, jedním z vás. Jedním z vašich čestných bystrozorů, kteří na mě zhnuseně koukají z pohodlí vypolstrovaných sedaček. Jeden, co sedí zde na ministerstvu, poslouchá tento soud a rozhoduje o mém osudu. Jeden, co byl dlouhou dobu mou drogou. Díky němu jsem pochopil.
Tak fajn, možná jsem vinný. Ano, jsem Smrtijed, koukněte se na mé znamení, ale nikdy jsem nic neudělal. Tak, ať bude vaše rozhodnutí o mé budoucnosti jakékoli, bude správné a já se s ním smířím…

Klidně si poplač...

3. listopadu 2007 v 16:26 | Nephele-Hui
Stála v prudkém větru, tvář kamennou, jak ji nosívala posledních pět let. Třímala v ruce zlatý řetízek, který ve větru kymácel na něm pověšený zlatý prstýnek. Zrzavé vlasy se jí pletly do tváře, nohy se jí motaly. Šla přesto dál. V dlouhé sukni a hnědém kabátku, smaragdové hedvábné košili, která zakrývala černý ornament na předloktí levé ruky.
A poté… stanula tváří v tvář své nejhorší noční můře. Dvě zelená světla prolétla kolem sebe a zrazila dvě osoby k zemi. Žena odhodila předstíranou lhostejnost a doběhla k černovlasému muži. Jejímu bývalému manželovi.
Odhrnula mu vlasy z očí. Jeho už byly dávno bez jiskry a světla; byly plné strachu. Sehla se a políbila ho. Polibek, kterým se snažila všechno vynahradit. Ale minulost nešlo vrátit. Nikdy Harrymu neřekla, že se přidala k Voldemortovi jen proto, aby neumřel. Nikdy jí to neodpustil - rozvedli se. A přesto se snažila Harryho před Voldemortem bránit. Nebyla jeho nejvěrnějším stoupencem, vlastně nebyla vůbec. Jen si hrála na něco, někoho, kým nebyla. Byla to jen přetvářka, díky které ten klečí u těla svého milovaného. Přetvářka, které se už mohla zbavit. Konečně mohla propustit své emoce, konečně mohla dát najevo své city.
Stekla jí po letech studená slza. A další a další.
A pak přiletěl anděl a sebral jí Harryho navěky.

Zmiz, osude!

3. listopadu 2007 v 16:25 | Nephele-Hui
Leželi tam spolu vedle sebe. Blonďatý chlapec se díval do nebe, černovlasý, který ležel hlavou k jeho hlavě měl oči zavřené. Draco začínal ztrácet trpělivost. Vůbec ho nebavilo ležet na orosené trávě a poslouchat kobylky nedaleko v trávě. Šibalsky se usměje a překulí se na druhého kluka. Ten zalapá po dechu a překvapeně otevře oči.
"Co je, slone?"
"Pojď něco dělat!"
"Tak něco vymysli," navrhne. Druhý mladík se jen usměje a přisaje se na jeho rty. Zanechá jen lehký polibek, ale na tváři druhého chlapce to zanechá sladký úsměv.
"Kdo vlastně jsi?" zvláštní otázka.
"Tvůj osud," zasměje se Draco.

Později.
"Malfoyi, co tě napadne za slovo na písmeno L?"
"Lampa… Lampion… Lucerna…"
"Nic jiného, tě nenapadá? Jen taková stupidní světla?"
"Lama… Lopata… Lochneska…"
"Nic ani trochu romantického?"
"List… Lupen… Limonáda…"
"To má být romantické?"
"Tak promiň, Pottere. Asi nebudu stejná sentimentální Havraspárská puberťačka jako ty!"
"Hm…" zavrčí uraženě.
"Navíc… jak po mě můžeš chtít něco romantického, když ležím na studené trávě, která je ještě k tomu mokrá, tvrdá a mě už začínají bolet záda!"
" …"
"Naštval si se?"
Souhlasné zamručení.
"Harry?"
Černovlasý chlapec se překulí na bok.
"No tak, Harry, nech toho. Víš, že tě mám moc rád?"
Nic.
"Řekni něco."
"Zmiz, osude!"

Tak kdo je tu nejmocnější?

3. listopadu 2007 v 16:24 | Nephele-Hui
Psal se rok 1945. Mudlovský svět byl ponořen do nostalgické atmosféry. Lidé žili ve strachu, tmě a poddanství. Ale všechno mělo brzy skončit. Nikdo to nevěděl přesně, ale bůh takových žádostí vyslyšel nepočítaje.
A všechno kvůli jednomu člověka, který se považoval za nejmocnějšího vládce světa, za dokonalou jedničku. Za jedinou jedničku. Jeho plánem bylo vybít židy a vládnout světu. Chabý plán, ale stále vycházel. Zrovna den poté, co se oženil s Evou Braunovou, začal konec. Konec války, konec jeho života.
Byla ta chvíli, kdy něco horečně diskutoval se svou chotí, když se ozval zvonek u dveří jeho majestátního domu. Žena se vylekala a schovala se do vedlejší místnosti. Žádní lidé neměli potuchy, kde bydlí.
"Shání se po vás soudruh lord Voldemort."
"Pošlete ho dál, Hans."
Komorník se po chvíli vrátil s mladým mužem, v dlouhém černozeleném hábitu, krátkými havraními vlasy a načervenalými oči. Hans znovu s úklonem odešel. Eva za dveřmi špicovala uši, aby slyšela, co ten mladík chce.
"Co pak potřebujete, lorde?" zeptal se s ironií.
"Jdu vás zabít."
"Cože? Ale… proč by jste mě chtěl zabít?"
"Prostě nemá rád lidi, kteří si myslí, že jsou mocnější než já." Místnost oslnil zelený záblesk. Eva vystrašeně vykřikla, čímž na sebe upoutala pozornost.
V dubnu 1945 byly nalezeni Adolf Hitler a jeho žena Eva Braunová doma mrtví. Mudlové dodnes věří, že to byla sebevražda. My… jim to nevyvracíme.

Sázka

3. listopadu 2007 v 16:23 | Nephele-Hui
Už je to tu zase. Přišel vánoční čas. Všude vládla taková krásná slavnostní nálada, dokonce i vrba mlátička byla v klidu (protože jí jistý pan ředitel zamáčkl tlačítko), žáci se chovali slušně, mezi vyjímkami i Zmijozelští. Učitelé zdobili Velkou síň, ředitel celý hrad. Hajný Hagrid právě vytahoval velkou rybu z černého jezera. Vesele si přitom pobrukoval a stahoval toho macka z háčku na ryby. Na velkém stromečku uprostřed vstupní místnosti zářili prskavky, velké koule a andělíčci. Všichni měli na paměti, že se blíží vánoční maškarní ples.
"Rone, dělej! Musíme přijít na ples včas!"
"Neříkej, že tě něco jako ples zajímá?"
"Když mám takovou skvělou partnerku!"
"Hele! Sice jsem vám možná dal povolení, ale stále je to moje malá sestra. Takže…"
"Jasně… žádné prasečinky, dokud ji nebude alespoň pětadvacet!"
"Haha… víš, že to tak nemyslím…"
Když chlapci vstoupili do Velké síně, bylo tam už skoro plno. Harry, ve velmi věrohodném kostýmu frontmana Kiss si sedl vedle Ginny převlečené za Marylin Monroe, Ron v kostýmu piráta zase vedle Hermiony v kostýmu Umy Thurman v Kill Bill.
"Už se těším na Snapea."
"Snapea?"
"Jo. Hermiona se s ním vsadila. On říkal, že neudělá lektvar neviditelnosti. Ale Hermiona ho udělala výborně. A Snape se za trest musel obléknout na ples podle Hermionina…" nestačil to ale doříct, protože se celá síň najednou rozesmála. Ron se podíval ke dveřím… a spadl na zem smíchy. Snape stál ve dveřích, ve tváři ponížený výraz a převlek za… britskou královnu.

Probuzení

3. listopadu 2007 v 16:23 | Nephele-Hui
Tak fajn. Uznejme si to. Přiznejme si to. Udělal jsem to. Nádech, výdech. Tohle budu dlouho vstřebávat.
Černovlasý mladík se pomalu zvedá ze sedu, obléká si kalhoty od pyžama a vstává z postele. Rozvážným krokem přejde k malé chladničce, vytáhne láhev Pepsi, a znovu se vrátí do postele.
Není to tak lehké. No… uznejte. Jaké by to bylo pro vás? Možná by to byl větší šok než pro mě. Probudit se a… nádech, výdech.
Nervově v háji začne protřepávat půllitrovou láhev. Konsternovaně druhou rukou masíruje svůj spánek a každou desátou vteřinu se trhnutě otáčí na druhou část postele.
Jaké to je, dostat hnedka po ránu takový šok? Ale… včera se nemělo nic stát. Byla to jen oslava narozenin. Ubohá nevinná oslava… ale tohle…prokrista! To se nemělo stát!
Jeho levá noha začíná cukat. Nervy má na poklusu, jeden mu na spánku vytváří chvilkový hrbolek.
Výčitky? Haha. Taková hloupost! Jak se to mohlo stát? Mě? Vždyť… je to absurdní. Je to na hlavu! Taková kravina!
Nepřestává třepat s láhví. Rozzlobeně se podívá na svého kamaráda v kalhotách.
Doufám, že sis alespoň užil!
Na hodinách se objeví osm hodin. Harry se otočí a otevře láhev přesně nad svým společníkem, který je celkově pokropený sladkou kolou.
"Vstávej, Malfoyi! Už je snídaně!"

Slunce vychází na západě

3. listopadu 2007 v 16:22 | Nephele-Hui
Smrtí všechno začalo a smrtí také skončilo. Jedno dítě se narodilo, druhé umřelo. Narodila se bezmoc a strach, umřela naděje. Přišla chladná noc a odešel slunečný den. Začala pohroma, skončila utopie…
Co všechno se stalo, aby se obrátil život? Co všechno předcházelo zániku světu?
Stačila dvě slova, dva lidé, dva národy, dvě strany… ale jen jedno zelené světlo. Stačilo jedno, aby druhá zelená záře uhasla. Aby světlo světa zhaslo a nikdy už nevzplálo.
Země se obrátila; otáčí se na opačnou stranu, prohodila se den s nocí, světlo a tma, chudoba a moc, život a smrt… Den byl krátký, skoro žádné sluneční paprsky. Jako by se i slunce bálo, postavit se čelem zlu… Ti, co byli mrtvý, byli rádi; ti co žili, umírali. Nebyla žádná naděje, ochrana, pomoc ani přátelství. Lidé zůstali sami, zalezlí potichu ve skrýších, čekajíc na tak přívětivou smrt. Na vysvobození.
Ale byli tací, kteří oplakávali konec dne, konec žití. Odešli do jediného místa, kde nebylo zlo. Na konec světa, do lesa, který byl barevný. Nezničilo ho zlo, jelikož zde padlo dobro.
A proto šli tam, na západ… protože tam vychází slunce…

Vykřiky do tmy

3. listopadu 2007 v 16:22 | Nephele-Hui
Cesty krajinou,
bez světla mámení,
snad někdy pominou,
mého srdce trápení…


Neříkejte, že jste nikdy neměli depresi… Nesedli jste si se sklenkou whisky, zapíjeli žal a skládali básničky. Já to dělám často. Sednu si ke krbu, popíjím, kouřím… Všechny ty zlé věci jsou na chvíli pryč. Ale až znovu druhý den vystřízlivíte, začne to znovu. Ohnivá whisky, kouř, výčitky a výkřiky do ticha.

Zas kouř a prach,
marně křičím do tmavého ticha pokoje.
Snažím se potlačit strach,
ale nikde světlá naděje…


Kurt Cobain by byl na mě hrdý. Takové rýmy ze mě vychází poprvé, poprvé jsou tak emocionální, poprvé se v nich topím, jak říkám, co cítím. Všechno je jednou poprvé. Poprvé necítím strach, když jsem sám, poprvé je můj diář prázdný… ale už poněkolikáté ten křik: "Harry!"

Výkřiky do tmy: Harry, Harry!
…kdy znovu políbím tvoje rty…
už nemám náladu na tvoje hry.


Do ruky mě chytá křeč. Konejšivě ji promnu. Bělostná paže, tmavé znamení zla… Jsem vyhublý, až jsou vidět mé kosti. Mám chuť to všechno skončit. Stejně… ty se nevrátíš. Vadilo ti to znamení? Mohu se ho zbavit.
Do rukou beru žiletku a pomalu s ní přejíždím po černém ornamentu. Pak přitlačím, začíná téct krev. Obtahuji ty křivky, sem a tam… Končí všechno, začíná mi být zima. Krve dochází, oči se mi klíží… Sbohem, můj milovaný!

Lístky kopretin

3. listopadu 2007 v 16:21 | Nephele-Hui
Probudila jsem se, jako každý den ve svém ponurém bytečku. Jen matně si vybavuji, co jsem to ráno dělala, ale v paměti mi utkvělo, že jsem se znovu podívala na jeho fotku, a oči se mi zalily slzami. Políbila jsem ho, a odešla na verandu, jako každý den.
Na stole ležela kytice kopretin. Nevzpomínám si, že bych ji tam dávala. Vzala jsem ji do ruky a přivoněla si k těm krásným kopretinám. Nikdo to neví, ale kopretiny jsou mé oblíbené.
Instinktivně jsem utrhla jeden lístek. Má mě rád… Říkala jsem si, Nymfadoro, hraješ si na ubrečenou puberťačku. Ale já pokračovala. Nemá mě rád…má mě rád…nemá mě rád… Pak už mi zbyl jediný lístek. Nestačila jsem ho utrhnout, a vánek ho odnesl pryč. Ach… povzdechla jsem si. Asi se nemám právo dozvědět, jestli mě má doopravdy rád. V duchu jsem si zanadávala. Tak proč mě nechce?
"Nymfadoro," ozval se najednou od dveří.
"Remusi… kolikrát ti bude muset říkat, že jsem Tonksová," naoko se urazím.
"Mohla by si být moje," konstatuje s úsměvem..
"Ale-, ty kopretiny jsou od tebe?" optám se na lístky poházené pode mnou. S úsměvem přikývne a já se nezmůžu na nic, jen mu skočit do náruče. Konečně…

Lentilky

3. listopadu 2007 v 16:20 | Nephele-Hui
Fialová… barva jeho osobnosti. Je smyslná, ale je to jen odstín od originálu. Není vždy stejná, nejde očekávat, jak se projeví, jak se ukáže u ostatních. Je tak proměnlivá…
Růžová… barva jeho rtů. Smyslné, vždy plné touhy a chtíče. Jsou tak rozkošné, když je zblízka chutnáte, jsou jako stydlivá zvířátka, utíkající před novým příchozím.
Modrá… jeho nejoblíbenější barva. Jeho nejoblíbenější spoďáry mají stejnou barvu. Krásně ladí s kobercem, když tam vždy leží.
Červená… Nebelvír. Všechna jeho odvaha, síla. Je vyzývavá, něžná… ale umí popálit.
Zelená… moje barva. Také barva jeho očí. Smaragdy zářící do tmy. Jak miluju ty jeho oči.
Oranžová… chuť je skvělá. Je exotická, rozdmýchává ve mně touhy a vášeň.
Žlutá… světlo mého života, můj Harry. Osvítí každý můj krok, proto mě vede. Usmívá se jako slunce, vychází každý den znovu a znovu. Nikdy nemůže padnout. Je mocný…
"Draco…" ozve se přede mnou. "Už se zase láduješ lentilkama?"
"Ne!" rychle je schovám pod polštář. "Přemýšlím, co hezkého ti říct."
Usměje se a přisedne si ke mně.
"A na co jsi přišel?" zašeptá.
"Že tě moc miluju…" vydechnu a políbím ty jeho smyslné rty.

Buď mou oporou

3. listopadu 2007 v 16:20 | Nephele-Hui
Znovu tam klečím. Otírám si rukou zašpiněnou tvář od hlíny a sazí. V ruce držím zlatý křížek, i když na pravém předloktí září mé znamení zla.
Má rodina, někteří, byli křesťané. A já neporuším tradici. Zvláště nyní. Je výročí. Moji rodiče umřeli přesně před rokem, přesně před rokem mě Voldemort vyhnal, kvůli mé orientaci, která měla být utajená… přesně rok, co jsem se zamiloval.
Jenže má láska není opětovaná. Ne, proboha, je to můj nepřítel. Nikdy ke mně nebude cítit nic jiného než zlost a nenávist. Zradil jsem. Mohu být vděčný, že mě vůbec vzali zpět do Bradavic.
Bez Bradavic bych už dávno nežil. Nebyl bych pořád na blízku… jemu. Nemohl bych sledovat, jak na mě nechápavě kouká, když v mých očích uhasíná nenávist. Nechápe… taková škoda.
Dělám si zbytečné naděje. Jak by mohl chtít, takového namyšleného fracka, jako jsem já?
Už několikrát jsem se přemáhal, snažil se stoupnout si před něj a do očí mu říct, že jsem se změnil. Ne. Většinou mu jen vytknu další blbost, nebo urazím jeho přátelé. Potteřík a jeho šmejdka… Už dlouho to tak ale nemyslím. Ach, můj Harry…
"Co tu děláš, Draco?" uslyším za sebou.
"Pláču… buď mou oporou," vzlyknu a padnu mu do náruče.

Znám tě...

3. listopadu 2007 v 16:19 | Nephele-Hui
Odfrknu si. Čekám tu už pěknou chvíli. Usrknu ze svého Nescafé. Měl přijít v deset. Podívám se na hodinky. Deset dvacet. Utíká to strašně pomalu. No a ? Má zpoždění! Vykašlal se na mě, vím to. Možná má milenku?
Deset třicet. Stále nepřichází. Dokonce i číšnice už vyměnila Cd s country hity, za nějaké slaďáky. Zdá se mi, nebo se ta mušle opravdu pohla? Začíná mi z toho hrabat.
Deset třicet pět. Káva je dávno vystydlá, a tak si objednávám vodu.
Jak dobře ho znám? Určitě řekne: "Promiň, ale v práci byla fuška, a já nemohl odejít." Bude se cítit provinile, a tak mě políbí a usměje se, aby mě utěšil. Pak řekne, že mě miluje. Bude to myslet vážně? Pokud teda přijde.
Deset čtyřicet. Odskočil jsem si na záchod. Nepřišel. Znovu si odfrknu. Podložím si hlavu pěstí a druhou rukou bubnuji prsty do stolu. Pobrukuji si písničku Smell like teen spirit a nějak nevěnuji pozornost právě přicházející osobě. Smutně skousne spodní ret. Je deset padesát. Uraženě založím ruce a zatvářím se naštvaně. Mám sto chutí mu vlepit facku.
Odloží si tašku vedle mě. "Promiň Draco. V práci byla fuška, nemohl jsem odejít." Políbí mě a usměje se. "Miluju tě."

Jsem jiná

3. listopadu 2007 v 16:19 | Nephele-Hui
Výpary z místných kanalizací se vypařují vzhůru do ovzduší. Mnoha lidem to nevadí, protože je hluboká noc. Ale já jsem jiná…
Světla z lamp osvětlují jen čtvrtinu ulice. Toto je pravý čas na rej pouličních zlodějíčků, mafiánů a gangsterů. Okrádají náhodné byty, vylupují, vybílejí, ale nezabíjejí… Na to jsou tu jiní. Smrtijedi. Zabíjejí ostatní zlosyny a mučí je. Jen pro vlastní legraci. A pak jsem tu já. Já zabíjím Smrtijedy. Taky jen tak, z nenávisti.
Procházím v dlouhém černém plášti, s maskou a kapucí, kde schovávám nápadné vlasy. Ze začátku jsem si připadala jako Catwoman. Ale taková švanda to není. Kdykoli vás mohou zabít, stále musíte být na pozoru. Proto ani nespím. Nespala jsem pár týdnu, ale pořádně jsem se nevyspala už pět let. Pět všivých let, co dělám toho ninju. Pět let, co náš svět ovládlo zlo. Voldemort vyhrál, dobro prohrálo. Záměrně neříkám jeho jméno, protože nemám dost sil… ještě pořád… protože jsem ho skrytě milovala..
Vcházím do tmavé postraní uličky. Cítím zápach zkyslého mléka. Ah, Smrtijed. Nestačí se ani pomodlit a už má u krku mou hůlku.
"Kdo jsi?" zeptá se vystrašeně. Přiblblí Ostraváček. Neví, jak to tu chodí.
"Ve škole mi říkala Střelenka… Ale teď… jsem jiná…"

...ale nemusí (sequel k Musí...)

3. listopadu 2007 v 16:19 | Nephele-Hui
Pořád běží. Dech se mu krátí, ale on stále drží. Nevnímá chlad kolem sebe, strašidelné zvuky lesa ani vlastní výdechy. Zastaví a snaží se pobrat dech. Rozhlíží se. Nemusí to být tak hrozné…
Dostal nápad. V očích se mu objeví naděje a s hlasitým prásk se přemístí k letnímu sídlu Malfoyů. Teď z něj byly trosky, ale Draco vždy říkal, že to tu má moc rád. Znovu se rozběhl. Vítr se zvedl a chlad ho šimral po tváři. Rozhlédl se. Stromy, veranda… a útes. Hodně vysoký. Stál tam blonďatý mladík v elegantním zeleném obleku. Dlouhé stříbrné vlasy se třepotali v chladném vánku, a on přistupoval blíž ke kraji útesu.
"Draco!" vykřikne Harry, když vyběhne k němu. On ale neslyší.
"Draco!" znovu zakřičí. Zoufaleji. Nemusí přeci skočit…
Blondýn se otáčí. V očích má slzy a na tváři se mu vytvoří úsměv. Rozpaží ruce a chce skočit.
"Ne!"
Harry ho v poslední chvíli zachytí a vtáhne do své náruče.
"Dráčku… lásko…" utěšuje ho, když se mu blondýn roztřese a mezi vzlyky volá jeho jméno.
"Neboj se Dráčku… budeme už pořád spolu…" pohladí ho po vlasech a vtiskne mu polibek do vlasů. Draco se rozbrečí, ale Harry ho nepřestává uklidňovat. Pořád mluví.
Nemusí ale jenom mluvit…

Musí...

3. listopadu 2007 v 16:18 | Nephele-Hui
Stojí tam, v černém obleku, jeden květ růže přidělaný na náprsní kapsu. Paří se na sluníčku, pálící přímo na něj. Ale už jen chvíli.
Začne hrát hudba, a lidí ve společenském oblečení vstávají. Povzdechne si. Musí to být? Do připravené uličky vejde žena v dlouhých nádherných šatech, vlečku táhnouc po suché trávě. Harry vzhlédne do její tváře a dívka se usměje. Muselo to být?
Obřad začíná. Lidé se usmívají, potichu si něco povídají, ale Harry neslyší nic. Neslyší hudbu, povídání kněze, ani ptáky letící nad místem, kde se svatba koná. Nepostřehne ani tekoucí potůček pár metrů od něj. Pořád jen přemýšlí. Pak vzhlédne do dívčiny veselé tváře. Musí to být zrovna ona?
Pohlédne k lidem. Jeho oči hledají jedinou osobu, ale ta tam není. Panikaří. Oči těkají tam a zpátky. Musí tu přeci být.
Myšlenky se míchají. Pohlédne na jeho zbývající rodinu. Na Ginny ve svatebních šatech. Pohled sklouzne i ke knězi, který na něj nepochopitelně civí. Asi by měl něco říct…
Tázavě se podívá na nevěstu. Přikývne. Harry se usměje. Políbí ji na tvář, a vyběhne pryč. Hosté se otáčejí, ale jemu to je jedno. Jen běží. Vlastně neví kam.
Musí ho najít… ať je kdekoli

Vyčerpal jsi všechny svoje záchrany

3. listopadu 2007 v 16:17 | Nephele-Hui
"Harry!"
"Co zase chceš, Malfoyi?" otočí se nasupeně, a když založí ruce na prsou, dá tím jasně najevo, jak ho tenhle rozhovor zajímá.
"Harry… chci to samé, co vždy."
"Peníze, moc, ženský, oběti… nebo sex?" Harry měl sto chutí plivnou mu pod nohy. Draco mlčel.
"Co si vybereš dneska, Malfoyi?" Pořád nic. "Došli ti kurvy?"
"Copak to nechápeš! Já chci tebe!" vykřikne po odmlce Draco a oči se mu zalijí slzami a smutkem.
"Nechápu? Malfoyi, jsi jen hnusnej bastard! Víš, že jsem tě miloval. Ale ublížil si mi tou nejhorší možností. Přede všemi jsi mě označil za teplouše! Odkopl si mě, a když jsem ti chtěl dát druhou šanci, ponížil jsi mě víc. Udělal si mi ze života peklo," blesky mu létali v očích. Odcházel.
"Tak mi ji dej teď."
"Proč? Znovu sex na jednu noc? Zase jen, svlíkni trenky Pottere, nebo mě naštveš? Jednou se projdeme u jezera, ti mi strčíš jazyk do krku a pak hups do astronomický věže na jedno číslo pod hvězdami. Ne, Malfoyi! K tomu mě nepřinutíš!"
"Dej mi novou šanci… Harry…"
"Další pokus už není, Draco… vyčerpal si všechny svoje záchrany."
"Ani nevíš, jak mi tím ubližuješ!?" křikl po něm Draco v breku.
"1:1, Draco."

Zamiloval se kůň

3. listopadu 2007 v 16:16 | Nephele-Hui
Pastva. Ne pro oči, ale i to se dá říci. Všude tráva, marihuana a... oheň. Konečně může žít v klidu! Tady, v nebi.
Počkat počkat! Nebe? Marihuana? Oheň? No, alespoň že ta tráva. Ale takhle si tedy náš kámoš Firenze nebe nepředstavoval. No, on si vlastně nepředstavoval ani to, že bude v nebi. Ani neplánoval ten náhlý útok všech ostatních kentaurů na svou osobu. Co taky čekal? Že mu za to, že nechal shořet jejich oblíbenou kadibudku za zakázaným lesem? Ne, udělali správně. Ale nemuseli ho zabíjet, že? Diť ten alkohol ze zásob na příští rok mohl zase dokoupit. No, možná kdyby pak šéfa nepozvracel...
Rozhlédl se. Pole, louka, les... mariánka, zapálený louče a... vau! To je ale klisnička! A opravdu, před ním se naducávala malá kentauří žeňština. Byla ale trochu divná. Měla růžky jako čert (asi bude pěkná čertice, víte jak to myslím), všude kolem ní samý oheň, v puse cígo, obličej celou posázenej uhry a akné, žlutý až hnědý zuby, slepený vlasy mrvomízou, brýle s dioptriemi asi devatenáctky...
No, je jisté jediné... Zamiloval se kůň.

Jiný druh lásky

3. listopadu 2007 v 16:15 | Nephele-Hui
Slzy. Padají. Kapou na snědou tvář. Oči jimi znovu a znovu mokří obličej. A přitom by se měl člověk radovat...
"Harry, co se stalo?" Další kapky.
"Zabil jsem dalšího člověka…"
Někdy se zdá…
"Jak to myslíš?"
"Tak jak to říkám!"
…že už nic…
"Ale-ale proč? Koho?"
"Draca…"
"Ale Draco… přece sedí s ostatními v sále?!"
…nemůže…
"Ne, nesedí…"
"Tak kde je?
"Myslím že někde na dně moře…" setřel si prstem se zlatým prstýnkem kapičky na tvářích. "Nebo někde na skále… Mrtvý."
"Ale co se stalo?"
…být ještě horší.
"Zabil se… protože mě miloval, ale já ho odmítl, protože mám tebe a tebe miluju."
"A jeho? Miloval si jeho?"
"Gin… to je jiný druh lásky."
"Jenom protože je to homosexuální vztah, nemusí být láska? Harry, řekni mi, miloval jsi ho?"
"Ano."
"Tak jsme rozhodnuti, já odcházím!"
"Ginny! Ty to nechápeš!"
"Já to chápu až moc dobře."
A je pryč. Což přidá jen další slzy.
Ale opak je pravdou.

Vaya cons dios (Buď sbohem)

3. listopadu 2007 v 16:14 | Nephele-Hui
Vysoký útes. Sedm set metrů nad mořem. Díváte se dolů, přemýšlíte… Co kdyby jste jedinou věc udělali jinak… slovo vyměnily za jiné… bylo by se něco změnilo ve vašem osudu?
Možná by jste se teď nedívali dolů na průzračnou hladinu, pěnící se každým nárazem na kámen nebo skálu. Vlasy by nevlály ve větru, s každým závanem jiný směr…
Ale vy víte, že nic už nezměníte. Není návratu… Tohle bude vaše sebevražda.
Poslední na co myslíte je, že slaná voda pod skalou se nekontrolovatelně přibližuje. A vy jako beruška už za chvíli poletíte do nebe.
"Miluji tě Harry," konečně dokážete vyslovit ta tři slova, než se za vámi zavře mořská hladina.

Harry značně poznamenaný dnešní oslavou se pomalu naklání pro obálku s jeho jménem. Nechápavě se podívá po přiložené slunečnici, a vystrašeně přejíždí po řádkách dopisu.
Můj milovaný. Vždy bylo jasné, že mezi námi nebude víc než přátelství. Ale v mém srdci byla pořád naděje. Pomalu se vytrácela, po několika tvých odmítnutích a nakonec se vytratila úplně po tvé svatbě.
Nehledej mě. Stejně by jsi mě nenašel. Naposledy jsem byl někde v moři, uprostřed těch ostrých kamenů.Teď jsem ale tam nahoře, a bedlivě tě sleduji. Alespoň poznám tvé rodiče. Určitě to jsou milí lidé.
Vaya cons Dios Harry! Konečně ti to říkám, jako by to bylo do očí. Miluji tě. A vždy budu.
Draco M.

I Smrtijedi mají své dny...

3. listopadu 2007 v 16:11 | Nephele-Hui
Děkuji Christine Mirages za slova: pavouk, vřískot a kříž.

Ronova komora měla sice čtyři stěny, jedno zamřížované okno dva metry nad zemí a dveře, ale nebyl to domov. Necítil se tu tak. Ale hodně věcí se změnilo, on se změnil. Chtěl dokonce zabýt Harryho. Když viděl jak jde za jeho milovanou Hermionou, drásalo mu to srdce. No, je to už přes rok, tak to není tak horké.
Do místnosti se najednou přemístila osoba s černými vlasy, v hábitu s velkým červený křížem.
"Harry?"
"Ano, jsem to já…"
Ron si ho pozorně prohlédl a konstatoval: "Ty nemáš jizvu?" Harry se zatvářil nejistě a snažil se dát vlasy do čela.
"To víš, co teď neumí plastičtí chirurgové…"
"Harry, ty jsi mě přišel zachránil?" Pokývání hlavy.
"Tak na co čekáme?"
"No víš, musím ti předtím něco ukázat," vytáhl ruku z kapsy a po rozevření dlaně se kobkou ozýval jen Ronův ženský vřískot.
"Pavouk?" zeptal se vystrašeně.
"Ano, černá vdova. Chtěl jsem ti jenom ukázat, jak a čím tě budeme s řádem mučit." Ron se ještě víc rozkřičel. Harry se začal hurónsky smát, když tu se z něj vyklubal Smrtijed.
"Ty?"
"Jo," řekl přes velký smích a ukázal nahoru do rohu místnosti, "koukni se támhle. Je tam skrytá kamera. Tam tě sledují všichni smrtijedi i velký šéf. Nějak se bavit přece musíme, ty strašpytle!" Ron se jen naštvaně otočil a říkal skrz zuby: "Zpropadení Smrtijedi!"

4.kapitola - Na přehlídkovém mole

3. listopadu 2007 v 16:05 | Nephele-Hui
další kapitola...

3.kapitola - Z černé na zelenou

3. listopadu 2007 v 16:04
Třetí kapitola...

2.kapitola - V záři reflektorů

3. listopadu 2007 v 16:03 | Nephele-Hui
Životy hrdinů jsou jiné. Jsou sobě vzdáleni na tisíce km, metrů…někdy možná stojí vedle sebe, ale nepoznávají se. Jaký je osud dalšího hrdiny?

1.kapitola - Najít cestu

3. listopadu 2007 v 16:03 | Nephele-Hui
Nová povídka, ke které jste měla tu čest si před pár týdny přečíst prolog. Doufám, že všichni pochopíte...

6.kapitola - Kde jsme? II.část

3. listopadu 2007 v 15:52 | Nephele-Hui
Doba je bez Brumbála zlá a temná. Není už moc naděje, že dobro zvítězí, ale pro Harryho jsou tu přátelé, matka a také ochotný kmotr. Přesto se hodně věcí změnilo. Kde vlastně všichni jsou?

6.kapitola - Kde jsme? I.část

3. listopadu 2007 v 15:50 | Nephele-Hui
Pokračuje cesta vlakem. Co zajímavého se dočte Harry v Denním Věštci? Co bude nového v Bradavicích? Co se změnilo? Co bude mezi Harrym a Ginny - stále žárlivost nebo nenávist? Jakou roli sehraje Maria? - Je tu nová kapitola a s ní rozřešení pár otázek.

5.kapitola - Jak je hezké míti kmotřence II.část

3. listopadu 2007 v 15:49 | Nephele-Hui
Pokráčko...

5.kapitola - Jak je hezké míti kmotřence I.část

3. listopadu 2007 v 15:48 | Nephele-Hui
První část

4. Ráno poté : Severus a matematika II.část

3. listopadu 2007 v 15:47 | Nephele-Hui
4. Ráno poté : Severus a matematika II.část

4.kapitola - Snape a matematika I.část

3. listopadu 2007 v 15:46 | Nephele-Hui
4.kapitola - Ráno poté: Snape a matematika

3.kapitola - Nenávist a pravda II.část

3. listopadu 2007 v 15:45 | Nephele-Hui
Takže...pokráčko je tu...

3.kapitola - Nenávist a pravda I.část

3. listopadu 2007 v 15:39 | Nephele-Hui
Tak první část... druhá až tak za hoďku... Hm...takže...
Jak budou přítomní reagovat na Snapea a Malfoye? Jak bude vypadat setkání se Snapeovou starou láskou? Mimochodem, zase to bude mírně dlouhé…

2.kapitola - Veselé narozeniny II.část

3. listopadu 2007 v 15:37 | Nephele-Hui
pokráčko...

2.kapitola - Veselé narozeniny I.část

3. listopadu 2007 v 15:33 | Nephele-Hui
2.kapitola - Veselé narozeniny I.část

1.kapitola - Návrat ztracené matky

3. listopadu 2007 v 15:31
První kapitola...

Prolog

3. listopadu 2007 v 15:27 | Nephele-Hui (Rohy)
Prolog -Poděkujte Siriusovi
Zelený paprsek vyletěl vstříc Harryho otce. Ten bez svitu v očích pomalu klesl do kolen. Voldemort pokračoval dál. Stál čelem Lily Evansové. Ta k sobě úzkostlivě tiskla malé tělíčko jediného syna. Věděla že nic už nezmění. Obětuje se pro něj. Ať žije. Musí žít, kvůli věštbě. Poslední co cítí je strašná bolest, kterou bylo zasaženo její břicho. Chvíli leží, pořád slyší a vidí všechno kolem sebe. Voldemort namiřuje na Harryho. Vysílá proti němu smrtící kletbu. Chlapeček jen chvíli sedí, pak odrazuje kouzlo a s jeho pláčem upadne Lily do tak jisté smrti...
Chlapeček s usilovným pláčem nehodlal přestat. Bolelo ho to. Měl na čele jizvu ve tvaru blesku, a ta jako čerstvá rána strašně bolela.
"Lily! Harry!" ozýval se křik z dolních pater domě v Godrikově dole.
"Silius!" vykřikl spokojený černovlasý chlapec.
"Harry! Proboha co se tu stalo? Dole je James... mrtvý a-, Lily!" roztěkaně přeběhl k rusovlasé ženě ležící kousek od dětské postýlky.
"Episkey!" namířil na ní hůlkou. Liliino tělo zatím jen klidně leželo než...
"HARRY! Proboha, kde je Harry?!"
"Klid Lily, Harry je v pořádku."
"A co James?"
"Bohužel…" Lily se pustila do strašlivého pláče. Dokonce i ničemu nerozumějící Harry přestal plakat a koukal se na maminku. Jakoby všechno chápal. A děkoval Siriusovi. Zachránil mu mámu. Je jen poloviční sirotek. Bude to dobré…
//<![CDATA[ //]]>